V našem
sdružení již delší dobu probublávaly nápady na výlet za hranice všedních
dní. Postupem času a událostí se měnily destinace či náplň takového
pobytu, až vše nakonec vykrystalizovalo v rozhodnutí navštívit ostrov
Island. Po obligátním hledání termínu, přes který vlak nejede, a sestavy
cestovatelů, která, jak se později ukázalo, také nebyla neměnná, nadešel
den D a zpráva vedoucího výpravy včetně jeho nekompromisní výzvy k zaplacení
letenek. Zkušení cestovatelé zadali greenhornům seznam vybavení, které si
mají pořídit, a potom už jsme se jen těšili na druhou zářijovou neděli,
kdy se čtyři strejdové a jeden děda vypravili na pražské letiště do předem
zamluveného parkovacího domu.
Popis všech
událostí na ostrově vulkanického původu není v silách kronikáře a
tak budou následující řádky inspirovány klasiky českého divadla a jejich
výrokem: vidím jen výjevy.
První noc
po příletu okolo půlnoci jsme strávili nedaleko letiště, rozbití tábora
ve tmě a větru nebylo jednoduché, což může potvrdit pokladník výpravy,
který proměnil svůj stan v létajícího draka a v neznámém terénu
podnikl několik ostrých startů proložených úseky v nejvyšším
tempu, jakého byl schopen. Po noci nevyplněné zrovna vydatným spánkem nám
však Island nabídl zcela jinou tvář, slunce, modrá obloha a přírodní
divy, mimo jiné vodopád Gullfoss a gejzír Geysir.
Následující
ráno nás probudilo opět nádherné počasí, jen námraza na stanech a všude
kolem ukazovala, že trochu mrzne. Na programu byla výprava na nejznámější
sopku Islandu Heklu, která aktivně soptila naposledy v r. 2000. Část naší
výpravy postarších jinochů použila pro tento výstup po lávě a sněhu i
takové pomůcky jako trekingové hole a občasný pohled na bývalé sportovce
byl k zamyšlení. Nakonec jsme se nejen dostali na vrchol, ale i ve zdraví
zpět k našemu terénnímu vozu vybaveného motorem od Rudolfa Diesela,
který se nejen tento den ukázal jako lepší volba, než všudypřítomné vynálezy
Elona Muska. Den jsme zakončili termální koupelí, po které volala některá
naše kolena, a pak už jsme ani nehekli.
Přejezd po
vnitrostátní highway č. 26 na sever ostrova byl nezapomenutelným zážitkem
pro celou naši výpravu. Odhalil, že přes veškerou snahu jinak bezchybného
navigátora (Neměli jsme tady náhodou odbočit? Neměli. Otoč to a vrať
se…) nejsou všechny informace stoprocentní. Dále jsme přišli na to, že
posádka našeho vozu má několik řidičů, například specialista na rychlé
přejezdy se ukázal jako pozorný čtenář a stopař, který toho ale o
rychlosti moc neví. Největší uznání se toho dne dostalo vedoucímu zájezdu,
předvedl na zasněžené cestě neuvěřitelný výkon hodný mistrů světových
rally a dokázal nás dostat přes všechny nástrahy z náhorní plošiny
na fotbalové hřiště, kde jsme oslavili příjezd se školníkem a
fotografiemi polární záře.
Další dny
našeho výletu doprovázelo krásné počasí, návštěvy přírodních krás,
vodopády Dettifoss, Godafoss a Selfoss, sopka Krafla, komáří jezero Mývatn
a mnoho dalšího. Ujít jsme si nenechali plavbu z přístavního městečka
Husavik za keporkaky, kterou jsme po předchozím upozornění absolvovali
nabalení jako hoši z Klapzubovy jedenáctky v památném zápase
proti Barceloně, a kterou jsme korunovali gurmánským zážitkem v místní
rybí restauraci. Zajímavá byla návštěva muzea drnové architektury
Glaumbaer, jež jsme měli původně za nějaký obskurní penzion v hobitím
stylu.
V pozdním
odpoledni jsme se utábořili na pobřeží Atlantiku v kempu, který jsme
vyhodnotili jako č. 1 celého pobytu. Dvě přírodní jezírka s teplotami
35 a 40 stupňů Celsiových přesvědčily všechny členy výpravy k opakované
koupeli v šestistupňovém oceánu. Večer jsme prožili při konzumaci místního
piva s nevlastním bratrem kytaristy a frontmana skupiny ZZ TOP Billyho
Gibbonse v příjemně vyhřáté společenské místnosti. Jediným stínem
tohoto večera byla nefungující aplikace na ptáky v mobilním telefonu
vedoucího zájezdu.
Předposlední
den byl vyplněn vytrvalým deštěm, který nás poprvé vehnal do náruče
obydlí ze dřeva a plechu. Dlužno poznamenat, že ubytování se nejevilo
nijak nadějně, protože tento nápad jsme nedostali pouze my, ale díky šarmu
navigátora výpravy jsme tentokrát složili hlavy do postelí pod pevnou střechou
a nastalou šlemmastiku vyřešili. Večer byl sice zkalen vinou revizora, který
kvůli své lakotě vyměnil školníka za humry, ale nakonec jsme se i jim podívali
na dno.
Závěrečný
den jsme se nechali rozmazlovat výdobytky moderního turistického ruchu. Po
opulentní hotelové snídani nás čekala návštěva Modré laguny spolu s několika
sty ostatními turisty doplněná obligátní a až téměř ohnivou ekologickou
debatou, která ale nevnesla rozpory do našich řad. Odpoledne nám již červený
letoun nabídl úchvatné pohledy na pobřeží, mořskou hladinu a hory oblaků
a odnesl nás zpět do našich krabiček. Závěr výletu byl ještě okořeněn
spravedlivým hněvem vedoucího výpravy nad nekompetentností obsluhy parkovacího
domu, který byl však ukončen citátem: proletáři všech zemí, splet jsem
se….
